Zajímavosti o křepelkách a jejich chovu

Křepelky jsou hrabaví ptáci, kteří se řadí do čeledě bažantovitých a podčeledě koroptví. Přirozeně se vyskytují v Evropě, Asii, Africe, Austrálii a na Novém Zélandu a nejčastěji je můžete spatřit na travnatých a křovinatých územích.

V České republice volně žije křepelka polní, což je i přes své zavalité tělo nejmenší zástupce bažantovitých ptáků v Evropě, když dosahuje délky jen okolo 20 centimetrů a hmotnosti nejvýše 130 gramů. Typické je pro ni nenápadné zbarvení korespondující s její plachostí. Peří na hřbetu a hlavě je hustě pokryto tmavohnědými skvrnami a břicho mají křepelky světlehnědé. V přírodě jako potravu hledají hlavně semena, bobule či mladé rostliny a nepohrdnou ani drobnými bezobratlými živočichy, které chytají na zemi, a larvami vyhrabanými z půdy. Měkký hmyz a pavouci jsou potravou zejména pro mláďata, u dospělých jedinců převládá v potravě rostlinná složka.

V tuzemských chovech se pro užitek obvykle chovají křepelky japonské, které se dělí na nosný a masný typ. Chovají se ze stejného důvodu jako třeba populární slepice – pro vejce a maso. Křepelčí vejce v průměru váží asi 13 gramů, takže je pro představu přibližně čtyřikrát až pětkrát menší než vejce slepičí, přičemž nosná křepelka snáší zhruba 300 kusů vajec ročně a masná nejvýše 250 vajec za rok. Vejce křepelek masného typu ovšem bývají o trochu větší než u nosného, váží přibližně 15 gramů oproti 11 gramům v případě nosného typu křepelky. I přes jejich velikost se dá z křepelčích vajec díky jejich vysokému počtu v kuchyni leccos vytvořit. Skořápka vajec je skvrnitá a každé vejce díky tomu získává unikátní vzhled.

Pokud dostanete chuť na křepelčí maso, tak abyste se najedli, je dobré chovat masný typ křepelek, jehož zástupci dosahují hmotnosti až 300 gramů, zatímco ty nosné maximálně 180 gramů. Neuděláte chybu, když křepelku připravíte s nádivkou a se slaninou. Křepelčí maso je velmi křehké a opravdu chutné. Obsahuje málo kalorií a tuku.

Křepelky lze chovat buď v klecích, nebo ve voliéře. Lepší možností je chovat křepelky v klecích, každá by přitom měla mít svou vlastní. Vzhledem k tomu, že se běžně chová více křepelek najednou, klece pro křepelky se obvykle vyrábí jako soustava několika klecí dohromady a často jsou vícepatrové. Čím větší prostor křepelky v kleci mají, tím lépe.

Prostorná voliéra, ve které se v domácích podmínkách křepelky často chovají, by se mohla s ohledem na nabízený prostor jevit výhodněji, ale opak je pravdou. Pokud jsou křepelky v jednom prostoru vedle sebe, způsobuje to u nich stres a to má za následek snížení snůšky vajec. V případě, že tomuto způsobu chovu přesto dáte přednost, musíte také počítat s tím, že vejce budou křepelky snášet všude, kde je napadne, a tím snáze dojde k jejich znečištění a případně i rozbití. Částečně tomu lze předejít umístěním snáškových hnízd do voliéry.

Protože jsou křepelky plaché, musíte k jejich chytání přistupovat s náležitou opatrností, abyste jim neublížili. Pokud je nečekaně překvapíte a budete příliš horliví, budou se ze všech sil snažit uletět nebo utéct.

Dobrou pomůckou pro odchyt křepelky je podběrák na ryby. Poté, co křepelku přikryjete podběrákem, ji můžete pomalu vzít do rukou. Ideálně ji držte za křídla a běháky, čímž minimalizujete riziko, že se vám vysmekne. Kdybyste ji chytali nebo jen ledabyle drželi za peří, peří vyškubnete a křepelka se dá na útěk. Jedná se o takzvané úlekové pelichání.